Ahoj,
po dlouhé době jsem tu zpět a rozepsala jsem svůj vlastní díl Kočičích válečníků, jako odbočku do série. Kdo nečetl určitě doporučuji 🙂 Je tu moje vlastní vymyšlená postava, její rodina i příbeh, děj je zasazen mezi třetí a čtvrtý díl třetí série. Kdyžtak pozor, může obsahovat spoilery do předchozích sérií.
Budu ráda když budete číst, případně najdete i na wattpadu.
Děkuji zatím se loučím
Vaše Ruby 🙂
Bylo mi teplo, nic jsem neviděla, ale něco se o mě otřelo. Na kožíšku jsem ucítila hrubý jazyk, začal mi třít kožíšek, uslyšela jsem mňoukání: „Sojkotlapko, nepřestávej ji olizovat.“ Ozvalo se nějaké kňourání: „Kopretino, vezmi si ho a stejně jako Sojkotlapka,“ přikázal hlas. Měla jsem hlad, začala jsem kňourat a kníkat. Jazyk přestal. „Jezerní lístko, asi má hlad.“ – „Dobře, dej jí k Vločce.“ Najednou jsem měla v tlamičce něco dobrého a teplého. „No jo, dej si mlíčko,“ zavrněla moje maminka.
„Jak jim budeš říkat?“ ozval se nový hlas. „Ta s bílými flíčky bude Břečinka, ta po tatínkovi bude Javůrka a poslední Lístek.“
„Pěkný výběr,“ zhodnotil první hlas. Najednou je přerušila Jezerní lístka: „Hnědouško, mohla bys prosím přivést Mechovou tlapu? A zastav se v mém doupěti a vezmi maková semínka pro Vločku.“ – „Jasně, lístko.“ Zašustilo ostružiní, jak se Hnědouška prodrala ven. Nevěděla jsem, co mám dělat, tak jsem se schoulila na Vločky bříšku do klubíčka a usnula.
„Tohle je Břečinka?“ ozval se hluboký hlas plný lásky. A byla jsem zase mokrá od něčího jazyka. Když otec odešel, z obou stran jsem vedle sebe ucítila sourozence. Zavětřila jsem a cítila jen Vločku, moji maminku, Javůrku a Lístka. Všude bylo ticho, a tak jsem znovu usnula.
Jednou si Špunťa říkala, že by chtěla nové zvíře. Šla s tím tedy za maminkou Andreou, jenže ta se jí to snažila rozmluvit a tak ji navrhla jestli by nechtěla vyskouset pěstovat nějaké květiny. Princezna chvíli protestovala, ale nakonec souhlasila. Maminka jí řekla ať skusí první sukulenty že jsou jednodušší na pěstování. Špuntadela souhlasila a že se vydá do květinářství. Přemýšlela co by mohla potřebovat, vzala si nějaké peníze, tašku a deník aby si zapsala jak se o svou květinu má starat. Nasedla na Tedyho a vyrazili. Cestou běželi, aby tam byli co nejdříve. Když dorazili do obchůdku nikdo tam nebyl, tak Špunťa zavolala: „haloo, je tu někdo?“ Hned na to se ze skladu ozvalo: „hned tam budu!“ po chvíli vyšla mladá dívka. Okamžitě princeznu poznala, tak se uklonila, jenže špuntadela povídá: „neukláněj se já jsem špunťa. A jak se jmenuješ ty?“ dívku to velmi překvapilo, ale představila se: „Míša“ usmála se „co si budeš přát?“ zajímalo ji. „přišla jsem pro nějaký sukulent“ odpověděla princezna „jestli je teda máš.“ dodala. „jistě že ano. Pojď, ukážu ti je.“ popošli do zadní části květinářství a tam to bylo… úplná džungle sukulentů. Špunťa měla radost že má tak veliký výběr, jenže po chvíli ji smích přešel, protože nevěděla kterou má vzít. Poprosila Míšu aby ji pomohla s výběrem. „dobrá, máš nějakou představu?“ zajímalo Míšu. „no úplně ne.“ zesmutněla princeznička. „ale vždyť to vůbec nevadí. Ukaž mi,které se ti líbí.“ … Po nějaké době vybrali nádhernou aloe veru, s krásným medvědovým květináčem. Když šla Špuntadela zaplatit, začali se loučit, když v tom Špunťu něco napadlo: „ale vždyť my se vlastně vůbec nemusíme loučit, někdy k nám můžeš přijít!!“ „to bych mohla?!“ začla se radovat Míša. „jasně!“ souhlasila naše hrdinka. „tak ahoj, a zítra přijď.“ rozloučili se a od té doby Míša navštevuje Špunťu každý týden.
Ahoj tuhle povídku napsala moje kámoška Ginny, taky radá píše a docela se do toho pustila. Na mém blogu je povídka z lesa Brdy poprvé tak si ji užijte 🙂
S pozdravem Ruby
Byla jednou…(A ne jenom jednou:) ) jedna docela moderní chaloupka v lese Brdy. A v ní žila rodinka. Ale ne jen tak ledajaká rodinka…čarodějnická rodinka. Maminka Fauna, tatínek Výrolujz, syn Výrojulian a samozřejmě i dcerka Výrolujza. Maminka pracovala jako duševní čarodějnice. Pracovala s různými minerály a kyvadly. Také uzdravovala pomocí bylinek zvířátka a uměla s nimi mluvit. Vždy svým dětem, Výrolujze a Výrojulianovi vyprávěla různé příběhy a říkala, že jestli chtějí vědět co si zvířata povídají, mají naslouchat. A hlavně nesmíme zapomenout na to, že maminka Fauna peče úžasné ovocné koláče, kterým nikdo nikdy nedokáže odolat. Tatínek měl na starosti ochraňovat celý les. Ono se to možná nezdá, ale mít tak velkou zodpovědnost může být docela fuška. Nejraději má Výrolujz, když je vše jak má být a může si číst své detektivky. Úplně nejvíc ale nemá rád turisty, kteří ničí životní prostředí lesa Brdy. Výrojulian je dvanáctiletý kluk, který má talent na průšvihy, ale také velkou zvědavost. Umí však i vyslechnout a pomoct. Také si rád na něco hraje s jeho malou sestrou. Třeba na detektivy… Výrolujza je sedmiletá holka s velkým srdcem a chutí jít za dobrodružstvím. Její maminka jí také učí mluvit se zvířaty. Pro začátek se ted’ momentálně učí medvědovsky.
Ale ted’ jdeme na náš příběh…
Tak to se jednou velký strážce lesa pan Výrolujz, procházel svým velkým hustým lesem. Vidí, že se ptáčkům sýkorkám narodilo nové mládě. ,,Tak to budeme muset zorganizovat Slavnost Pojmenování!’‘ Slavnost Pojmenování je slavnost, při které se vítá každé nové mládě v lese. A jak si tak šel, uviděl svou dcerku Výrolujzu, jak se houpá na větvi. ,, Lujzo! Co to děláš? nemáš být ve škole?’’ zeptal se tatínek. ,, Nene, už nám skončilo vyučování. Odpadla nám poslední hodina, protože pan učitel dostal slizovou pšíkajtýdu.’ ’ odpověděla čarodějka. Slizová pšíkajtýda, je vážná choroba, trochu horší než rýma. Horší je hlavně proto, že vám z nosu lítá sliz všude kolem. ,, Tak proč nejdeš domů? Máš všechny úkoly?” Zeptal se tatínek. ,,No, nikdo doma nebyl a tak jsem si řekla, že si zajdu na procházku s Foxy když mám hotový úkol, a připravený herbář do školy.” odpověděla malá čarodějka. ,, No tak dobrá, ale přijd’ co nejdříve domů. Máme s maminkou to důležité setkání a bude tě s Julianem hlídat paní Jahůdková.” a hned jak to dořekl, tak zase hned zmizel. Výrolujza si povzdychla, ale ne na dlouho, protože k ní zase přispěchala udýchaná paní Jahůdková. Byla to jejich sousedka a když byli Julian s Lujzou malí, tak je hlídala. Paní Jahůdková je také dost zapomnětlivá, ale má štěstí, že má maminku Faunu, protože ta jí naučila si povídat s medvědy a její medvědice Matylda jí vždy vše připomene. ,, Lujzinko, Lujzinko představ si, že se mi ztratila moje Matylda.” Paní Jahůdková Matyldu nadevše miluje. Pořád o ní povídá a dokonce chodí i na kurz, jak se o medvědy správně starat. ,,Lujzinko prosím tě kde máš rodiče musíme jí najít. Když jí nenajdeme včas, tak umře hlady. Věděla jsi, že medvěd je schopný sníst až 20 kg potravy?” Řekla paní Jahůdková. Když v tom Lujzu něco napadlo. ,, Dobrý den, paní Jahůdková. Na vaší otázku: Kde jsou moji rodiče, vám odpovím, že odletěli na důležité setkání s ostatními lesními čaroději z okolí a vy jste nás měla dnes hlídat.’‘ Odpověděla čarodějka s povzdychem. ,, Jujda, no to bude tím, že jsem ztratila moji Matyldu.” Řekla ustaraně Paní Jahůdková, až z toho chodila sem, tam, sem a zase tam, až to Lujzu začalo znervózňovat. ,,Paní Jahůdková prosím vás sedněte si nebo začnete víc a víc panikařit.” řekla, “ Musíme najít Matyldu detektivním způsobem.” Popadla vysílačku, ( Paní Jahůdková vůbec nevěděla kde jí tak najednou sehnala) a napípala tam pár čísel. Za chvíli z vysílačky začalo mluvit: ,, Ano, ano tady Julian neboli detektiv 007 slyšíme se kolegyně?” V tom Lujza odpověděla, ,, Ano pane kolego slyšíme se. Máme tady velký případ o ztracené medvědici, začneme s vyšetřováním?” Nejdřív to ve vysílačce pořádně zašustilo a pak teprve přišla odpověď: ,,Omlouvám se kolegyně, ale obávám se, že tento případ budete muset vyřešit sama, protože krr….krrrrrrr……..krrrr” nakonec to ve vysílačce zarachotilo a Lujze došlo že není signál. ,, Ten signál už mě tady fakt štve. Proč, to aspoň tady nemůže fungovat” zadupala Lujza a podívala se na paní Jahůdkovou. ,, Tak to vypadá, že půjdu já opět do akce! Výrolujza musí najít ztracenou medvědici Matyldu a tím zachrání celé lidstvo! Nebo spíš jenom paní Jahůdkovou…“ ,,Takže, kde začneme…jo! Paní Jahůdková? Na co slyší vaše milovaná Matylda?” Zeptala se čarodějka. ,,No tak počkat to bude dlouhé. Říkám jí třeba piškotku, bublanino moje, Matyldičko, miláčku, šikulko malá, pupíčku, zlatíčko, fusekle jedna, sendviči, borůvčičko,” už se chtěla nadechnout na další 3 jména, ale to už jí Výrolujza zastavila. ,,Dobře, dobře budeme na ní volat prostě Matyldo.” Rozhodla se. ,,Paní Jahůdková, kde jste viděla svou medvědici naposledy?” Řekla. ,,Ummmm… Nevím, vždyť’ víš jak jsem zapomnětlivá.” Lujza si vše pečlivě zapisovala do svého deníčku. ,,Dobře myslíte si, že by jste nás s Foxy vzala k vám domů k pelechu vaší Matyldy?” zeptala se Lujza a paní Jahůdková přikývla. Výrolujza čapla paní Jahůdkovou za ruku a tahala jí k ní do chaloupky. ,,Foxy sice není německý ovčák nebo jiný pes, nýbrž liška obecná, ale to nevadí.” Řekla Lujza. ,,Foxy, čmuchej a hledej!” Foxy chvíli jen koukala, ale protože je to poslušná lištička tak začala pořádně čmuchat. Nějakou dobu to trvalo, ale Foxy je nakonec dovedla k jedné malé, hezké chaloupce. ,, Ha! Já to věděla! Máme zloděje!” Zvolala nadšeně Výrolujza, až si na to musela poskočit. ,,Jakýpak zloděj! Vždyť’ to je chaloupka Huberta!” Lujza se na paní Jahůdkovou tázavě podívala. ,,Jaký Hubert? Vždyť’ to je jasný zloděj! Řekla překvapeně malá čarodějka. ,,No, Hubert je můj starý přítel a lesní skřítek.” Řekla paní Jahůdková a zaklepala na malá dvířka. Po chvilce se dvířka pomalu otevřely a z nich vykoukl roztomilý mužíček s pletenou čepičkou na hlavě. ,,Jé! Dobrý den paní Jahůdková! Jste to opravdu vy?”řekl malý mužíček s čepičkou. ,,Asi ano, pane Huberte, jak se vám daří?” Zeptala se paní Jahůdková. Lujza vše nechápavě pozorovala. ,,Ale jo, jde to. Zrovna jsem dnes ráno potkal velkou medvědici. Byla taková zmatená tak jsem si ji nechal. A aby měla kde spát, tak jsem jí postavil malý přístřešek. Také jsme udělali společně brusinkový džem, nedáte si?”zeptal se veselý Hubert. Paní Jahůdková už už chtěla říct ano moc rádi, když v tom se Lujze rozsvítilo v hlavě. ,,Ehm, ehm pane um, Huberte? Omlouvám se, ale vraťme se k té medvědici. Můžeme se na ní podívat?” Řekla Lujza a už už se hrnula ke dveřím přístřešku. ,,Matyldo! Ahoj, ty moje malá, ztracená a zmatená ředkvičko” zvolala radostně paní Jahůdková a začala Matyldu pusinkovat. Ted’ se zase Hubert tázavě podíval. ,,Paní Jahůdková, ta je vaše?” Zeptal se skřítek. ,, Ale ano! Že? Ty moje Matyldičko milovaná!” Odpověděla paní Jahůdková a začala medvědici ještě pevněji objímat, až jí Lujze bylo líto. ,, Aha” řekl trochu posmutněle pan Hubert. ,, Víte co, Huberte? Jestli byste chtěl také svého medvěda tak já možná vím kde jednoho sehnat,” řekla s úsměvem Výrolujza, ,, Moje maminka se právě ted’ stará o jedno malé medvídě, které se ztratilo a zranilo tady v lese. Myslíme si, že se jeho rodiče už nenajdou a maminka ho chtěla dát do chovné stanice. Nechcete si ho vzít?” Zeptala se čarodějka. ,, Ale to by bylo úžasné!” Zvolal nadšeně Hubert, až málem vzbudil spící Foxy. A bylo domluveno! Další den si lesní skřítek pan Hubert medvídě vyzvednul a slíbil, že se o něho dobře postará. A Výrolujza? Ta byla nadšená, že vyřešila svůj první detektivní případ úplně sama.
Ahoj tady Ruby, toto je o tom co by se mohlo stát, kdyby jste se chovali ošklivě k židlím, proto buďte radši hodní.
Když jednou ve škole byla přestávka, tak Pepa skákal po stolech, přeskakoval z jednoho na druhý. Pak si na stůl sedl do tureckého sedu a začal svačit, zazvonilo, ale Pepa to ignoroval a svačil dál. Do třídy vešla paní učitelka a podrážděným hlasem řekla Pepovi: „Pepo slez z toho stolu a ukliď svačinu!“ Pepa otráveně slezl, uklidil svačinu. Sedl si zpátky na stůl, to už bylo na pováženou. „Pepo začala hodina sedni si na židli!” přikázala paní učitelka. „Proč bych si měl sedat na židli? Židle jsou úplně k ničemu.” Utrousil Pepa drze a kopl do židle. Židle Zdena, do které Pepa kopl, to slyšela a naštvala se. Není divu kdo by se nenaštval. „Já že prý jsem k ničemu” durdila se Zdena „to tě bude ještě mrzet chlapečku!” Ani už neposlouchala, jak paní učitelka Pepovi hubuje. V noci, dávno po tom co bylo slyšet poslední zazvonění, židle Zdena svolala na poradu všechny židle, které byly ve třídě. „Musíme něco udělat! Ty děti si nás neváží.” Řekla Zdena tichým hlasem. „Jo ani ta učitelka si nesedne, vždy jenom postává nebo píše na tabuli“ vykřikla židle od učitelského stolu.„To je bude mrzet. Ovládneme svět!”Vykřikla Zdena a jak řekla, tak se snažila udělat. Nejdřív bylo potřeba svolat vice židlí ve dvaceti třech se bude svět ovládat špatně. Ještě tu noc židle svým pomalým krokem došli do vedlejší třídy. Židle z vedlejší třídy samozřejmě souhlasily, že chtějí ovládnout svět. Na dalších místech s tím židle také souhlasily třeba barové židle nebo v restauraci „vždy vysedávají na těch gaučích!” Stěžovaly si židle z restaurace. Ještě tu noc se nashromáždilo tolik židlí, které si stěžovaly, že na nich nechce nikdo sedět. Jen pouze dvě židle protestovaly, že si lidé zaslouží ještě jednu šanci. Židle Tobiáš a Arnošt demonstrovaly, jenže byly samy žádná jiná židle nechtěla dát lidem šanci. Celou expedici vedla Zdena. Rozhodla se, že všechny židle jakoby naráz „oživnou“ sice ony byly živé dávno jen lidé to nevěděli. A proto hned na druhý den běželo stádo židlí, před nimi prchal dav dětí ze školy, lidé a za nimi židle z barů i restaurací. Jenom Arnošt s Tobiášem se snažily zastavit stádo židlí. Najednou Arnošta něco napadlo. Zašel za Tobiášem a povídá „hele víš ty co, já mám nápad! Chvíli je tu hlídej! Hned jsem tu.” Popadl bílý šátek, který tu vypadl nějaké paní. Arnošt svým skoro během dobíhal ke třídě ve které by i Pepa, který si teď vzrušeně povídal s Markem. Když v tom k nim přibíhá tedy no přibíhá spíš se k nim dobelhává nějaká židle a mává bílým šátkem. Nejdříve se děti lekly, ale pak si uvědomily, že se zrovna včera učily že bílá barva znamená mír. Proto nikdo neutíkal. Když se Arnošt dobelhal k Markovi s Pepou, tak jim to všechno vypověděl a Pepu něco napadlo. Sebral se a šel proti stádu židlí. Úplně vepředu uviděl svoji židli a usmál se, zamával bílým kapesníkem „ahoj” pozdravil no a pak, už jenom řekl „no já se omlouvám, že jsem se k vám moc hezky nechoval.” na důkaz omluvy napřáhl ruku a potřásl Zdeně s nohou.
Tato povídka je o tom, že věci nemusí být, tak jak si všichni myslíme.
Užijte si víkend Ruby
Jednoho dne se v říši Fantasie objevil drak. Usadil se ve velké jeskyni v obrovské skále. Všude se o něm povídalo že je zlí a chce princeznu sežrat. Špunťa začala plakat, bála se že ji drak opravdu sežere a ona už nikdy neuvidí maminku a tatínka, kteří byli také moc smutní a báli se o svou dcerku. Proto dal král vyhlásit, že kdo draka zabije a zachrání princeznu že mu dá celou truhlici zlata nebo klidně víc, hlavně ať zachrání princeznu. Plynuly dny, týdny, měsíce, ale nikdo se nepřihlásil, draka se každý bál. No a tak nadešel čas princeznu odvést k drakovi do jeskyně. Nastalo velké loučení, všichni měli Špuntadelu rádi, byla vždy veselá, ale i moudrá. I Tedy se loučil, byl velmi smutný, svou paničku měl rád a když měla odejít plakal. Princezna řekla, že půjde sama, aby drak neublížil ještě někomu dalšímu. Tak šla, byla to pěkně vysoká skála. Byla skoro holá, nikde na ní nic nerostlo, jen sem tam trs trávy. Špunťa ušla jen kousek a už měla mokré tričko od potu. „Ta skála je pěkně strmá.“ Říkala si pro sebe. Když na ni vylezla byla úplně unavená a tak si sundala mikinu, jen abyste rozuměli, Špunťa nebyla žádná nafrněná princeznička v hedvábných šatech nosila normální tričko, džíny a mikinu, ale zpět k příběhu, sundala si mikinu a posadila se na ní. Vytáhla z batůžku s obrázkem bonbónu svačinu a začla jíst. V krabičce měla připravené jablíčko, hrušku a moučnou koblihu. Během ochutnávání sladké koblihy si vzpomněla že tam není na procházce, ale má ji sežrat drak. Když snědla jablko i koblihu, šla se odvážně podívat do jeskyně. Opatrně se přiblížila a nakoukla do skály. Jeskyně byla dlouhá a široká, po stěnách byly rozvěšené obrázky. To bylo princezně divné, protože draci nemají rádi obrázky, ale když se zamyslela zjistila že draci přece mají nejméně tři hlavy takže se každou hlavou dívají na jiný obrázek. To dávalo smysl. Přemýšlela nahlas Špuntadela, ale ouha řekla to moc hlasitě. Drak v jeskyni to slyšel. Zrovna spal ve své houpací síti a ptá se veselím hlasem „kdo tam??“. Špuntě to bylo divné, protože draci nebývají veselí, tak se rozhodla to risknout, svou mikinu si ovazázala kolem pasu batůžek dala na záda a připlížila se podél zdi do jeskyně. Tam byla od stěny ke stěně natažená houpací síť. „Co?!“ Otevřela princezna údivem pusu až se prozradila, drak který ležel v houpací síti se otočil, vyskočil ze sítě a běžel ke Špuntadele, ta strachem zavřela oči a čekala až ji drak sežere. Jenže to se nestalo. Drak ji zvedl do výšky a zatočil se s ní, potom ji objal a položil na zem. Víte na co princezna otevřela pusu?? No to bylo kvůli tomu, že ten drak nebyl jen tak nějaký obyčejný drak. To byl čínský drak 🐉🐲. „Ahoj, jak se jsmenuješ?“ Zeptal se drak a mezitím než Špuntadela něco stihla říct, drak ji posadil na židli ke stolu a před ní postavil talíř plný palačinek s nutelou. Princezna se představila a zeptala se na jeho jméno. „Jsem stíno drak, ale nemám jméno. Někdo mi zatím říkal stíne nebo nedozrálý rajče, protože jsem zelený.“ Odpověděl Stín smutně. „Dobře já ti budu říkat Stíne.“ Oznámila Špunťa. Spucla palačinky (moc jí chutnalo). „Tak vyrážíme.” Povídá nadšeně princezna, nandala si batůžek a nasedla na draka, ten vylétl z jeskyně a snesl se dolů k městu. Špunťa mu ukazovala cestu do zámku. Když dorazili, princezna se postavila před svého tatínka a draka představila. Drak se uklonil a řekl že by rád zámku pracoval jako pomocník. Král Koriandr se také představil, zeptal se „dobrá a co umíš? Dám ti úkol.” zvedl se, šel ke stolu a převrhl vázu s květinami „ tak, teď to ukliď!” přikázal král. Drak přilétl ke stolu v neskutečné rychlosti, vzal vázu, odlétl někam pryč, okamžitě byl spět s vázou plnou vody a s čistým ubrusem. Ubrus rozprostřel po stole, položil tam vázu. Ze země sebral politou pokrývku stolu, poházené kytky také, opět odletěl, vrátil se jen s novou kyticí, tu umístil do vázy a postavil se před krále s úklonou. Král byl spokojen a tak draka přijal do svých služeb. Po dni práce se král ptá draka „co si žádáš za své služby? Kupu peněz nebo snad celou truhlu?” „ne, ne nic takového” odmítal drak „stačí mi pytel marshmelownů.” „ale jistě mi totiž zrovna na naší královské zahradě pěstujeme marshmelow strom takže si i přes den klidně utrhni.” souhlasil král, ještě to odpoledne do království
Fantazie přišli Chichejda se Vševědkou. Vševědka konstatovala: „ no to by jsme ti rovnou mohli říkat Shadow, protože to znamená v angličtině stín!” „ ano, ano, ano!!” to jméno se drakovi moc líbilo.
A tím končí tento příběh, který dokazuje že nic není tak jak to vypadá. 💜
Ahoj zdraví vás Ruby, toto je povídka s „pozměněným dějem“ pracovala jsem tak, že jsem si zvolila klasickou českou pohádku a změnila děj, aby byl vtipnejší. Je to zábava a hodně jsem se u toho zasmála. Tak to taky zkuste, přeji hodně zábavy jak při čtení, tak při tvoření vašich povídek.
